Referát - NATO - aliance včera a dnes
V letech 1945-1949, tváří v tvář naléhavé potřebě hospodářské obnovy, hleděly západoevropské země a jejich severoameričtí spojenci s obavami na expanzionistickou politiku a praxi SSSR. Poté, co západoevropské vlády splnily svůj závazek, daný ještě za války, zredukovat svou výzbroj a demobilizovat vojska, byly stále více znepokojeny jasnými signály, že sovětské vedení má v úmyslu zachovat svoje vojenské síly v plném stavu. Navíc z vyhlašovaných ideologických cílů Komunistické strany Sovětského svazu jasně vyplývalo, že výzvy k respektování Charty OSN a mezinárodních úmluv sjednaných na konci války nemohou zaručit státní svrchovanost a nezávislost demokratických států, vystavených hrozbě agrese zvenčí nebo rozvratu zevnitř. Tyto obavy ještě posílilo vnucení nedemokratických forem vlády a potlačení skutečné opozice a základních lidských a občanských práv a svobod v řadě zemí střední a východní Evropy i v jiných částech světa. Od roku 1947 do roku 1949 vyvrcholil tento vývoj řadou dramatických politických událostí. Byly mezi nimi přímé hrozby svrchovanosti Norska, Řecka, Turecka a dalších západoevropských zemí, únorový puč v Československu v roce 1948 a protiprávní blokáda Berlína, jež začala v dubnu téhož roku.
Podpis Bruselské smlouvy v březnu 1948 byl projevem rozhodnutí pěti západoevropských států - Belgie, Francie, Lucemburska, Nizozemska a Spojeného království - vytvořit systém společné obrany a posílit vzájemné vztahy takovým způsobem, který by jim umožnil odolat ideologickému, politickému a vojenskému ohrožení jejich bezpečnosti. Následovala jednání se Spojenými státy a Kanadou o vytvoření jednotné Severoatlantické aliance, založené na bezpečnostních zárukách a vzájemných závazcích mezi Evropou a Severní Amerikou. Mocnosti Bruselské smlouvy přizvaly Dánsko, Island, Itálii, Norsko a Portugalsko, aby se staly účastníky tohoto procesu. Jednání vyvrcholila podpisem Washingtonské smlouvy v dubnu 1949 a tím přivedla na svět společný bezpečnostní systém, založený na partnerství těchto dvanácti zemí. V roce 1952 přistoupily ke smlouvě Řecko a Turecko. V roce 1955 se k Alianci připojila Spolková republika Německo a v roce 1982 se členem NATO stalo i Španělsko. Severoatlantická aliance byla založena na základě smlouvy mezi členskými státy, svobodně uzavřené každým z nich po veřejné diskusi a řádném projednání v parlamentu.
Smlouva potvrzuje jejich individuální práva, jakož i jejich mezinárodní závazky v souladu s Chartou OSN. Ukládá všem členským státům sdílet rizika a povinnosti, jakož i výhody kolektivní bezpečnosti a vyžaduje od každého z nich závazek nevstupovat v žádné jiné mezinárodní ujednání, jež by mohlo být v rozporu se smlouvou. Od vytvoření Aliance do dneška proběhlo půl století dějin. Po většinu této doby se NATO soustřed'ovalo především na zajištění bezprostřední obrany a bezpečnosti svých členských států. To zůstává jeho základním úkolem i dnes, jeho bezprostřední zaměření se však zásadně změnilo.
NATO - hlavní funkce
Základním posláním NATO je ochrana svobody a bezpečnosti všech jeho členů politickými i vojenskými prostředky v souladu se zásadami Charty OSN. Od samého počátku své existence pracuje Aliance pro vytvoření spravedlivého a trvalého mírového pořádku v Evropě, založeného na společných hodnotách demokracie, lidských práv a právního státu. Tento ústřední cíl Aliance znovu nabyl na významu po skončení studené války, nebot' vyhlídka na jeho dosažení se poprvé v poválečných dějinách Evropy jeví reálnou.
Základním funkčním principem Aliance je zásada společného závazku ke vzájemné spolupráci mezi svrchovanými státy, založená na nedělitelnosti bezpečnosti jejích členů. Solidarita v rámci Aliance zaručuje, že žádný členský stát nebude nucen spolehnout se pouze na své vlastní úsilí při řešení základních bezpečnostních úkolů. Aniž by zbavovala členské státy jejich práva a povinnosti zhostit se svých svrchovaných závazků v oblasti obrany, umožňuje jim Aliance uskutečnění jejich hlavních bezpečnostních cílů cestou kolektivního úsilí. Krátce řečeno je Aliance sdružením svobodných států, jednotných ve svém odhodlání chránit svou bezpečnost cestou vzájemných záruk a stabilních vztahů sjinými zeměmi.
Severoatlantická smlouva z dubna 1949, která je právním a smluvním základem Aliance, vznikla na základě článku 51 Charty OSN, který potvrzuje přirozené právo nezávislého státu na individuální nebo kolektivní obranu. Jak praví preambule smlouvy, cílem spojenců je "podporovat mírové a přátelské vztahy v celém severoatlantickém prostoru". V době podpisu této smlouvy však bezprostředním účelem NATO byla obrana jeho členů proti možnému ohrožení vyplývajícímu z politiky a rostoucí vojenské síly tehdejšího Sovětského svazu.
Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO) skýtá strukturu, jež umožňuje uskutečnění cílů Aliance. Je to mezivládní organizace, jejíž členské státy si ponechávají plnou svrchovanost a nezávislost. Organizace jim skýtá fórum, na němž mohou společně konzultovat jakékoli otázky podle vlastní volby a přijímat rozhodnutí o politických a vojenských záležitostech ovlivňujících jejich bezpečnost. Skýtá struktury umožňjící vzájemné konzultace a spolupráci v politické, vojenské a hospodářské oblasti, jakož i ve vědě, technice a jiných nevojenských oborech.
NATO ztělesňuje transatlantické spojení, ve kterém je bezpečnost Severní Ameriky trvale svázána s bezpečností Evropy. Je praktickým vyjádřením účinného kolektivního úsilí jeho členů při sledování společných zájmů. Výsledný pocit stejné bezpečnosti všech členů Aliance, bez ohledu na jejich rozdílné podmínky nebo vojenskou sílu, přispívá k celkové stabilitě v Evropě. Vytváří příznivé podmínky pro větší spolupráci mezi členy Aliance, ale také mezi členy Aliance a ostatními státy. Právě na tomto základě jsou rozvíjeny nové struktury bezpečnostní spolupráce, jež mají sloužit zájmům Evropy, která už není rozdělena a může volně naplňovat svoje politické, hospodářské, sociální a kulturní cíle.
Prostředky, jimiž Aliance uskutečňuje svoji bezpečnostní politiku, zahrnují udržování dostatečné vojenské sily pro zabránění válce a zajištění účinné obrany, celkovou schopnost zvládat krize ohrožující bezpečnost jejích členů a aktivní prosazování dialogu s ostatními státy a kooperativního přístupu k evropské bezpečnosti včetně opatření k dosažení dalšího pokroku v oblasti omezování zbrojení a odzbrojení.
Mezinárodní vojensko-politická organizace NATO
Zkratka: NATO
Název CZ: Severoatlantická aliance
Originální název: North Atlantic Treaty Organization
Datum vzniku: 1949
Počet členů: 26
Sídlo: Brusel
Zakládající členové: Belgie, Dánsko, Francie, Island, Itálie, Kanada, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Spojené království, USA.
Další členové (rok přijetí): Řecko (1953), Turecko (1953), Německo (1955), Španělsko (1985), Česká republika (1999), Maďarsko (1999), Polsko (1999), Bulharsko (2004), Estonsko (2004), Litva (2004), Lotyšsko (2004), Rumunsko (2004), Slovensko (2004), Slovinsko (2004)
Vyčlenění sil Armády České republiky pro NATO - 12. března 1999
Ozbrojené síly České republiky plní úkoly, které vyplývají z členství v Severoatlantické alianci a z dalších z mezinárodních smluvních závazků ČR o společné obraně proti napadení a rozvíjejí k tomu své schopnosti zahrnující i výstavbu jednotek zařazených do sil rychlé reakce NATO (NRF - NATO Response Force). Trvale zabezpečují aktivní účast v integrovaném sytému protivzdušné obrany NATO (NATINEADS - NATO Integrated Extended Air Defence System) a schopnost přijmout v případě potřeby alianční síly na vlastním území.
V rámci podílu ČR na rozvoji Evropské bezpečnostní a obranné politiky EU (ESDP - European Security Defence Policy) jsou ozbrojené síly ČR zapojeny do přípravy vojenských kapacit EU včetně sil rychlé reakce (RRF - Rapid Response Forces), které jsou budovány jako kompatibilní a komplementární se silami NATO.