Sebepoškozování
Odborníci ho popisují jako novou závislost. Záliba v ubližování si se rozmáhá napříč společenskými i věkovými vrstvami. Začalo se o ní mluvit před dvanácti lety, kdy princezna Diana poprvé veřejně přiznala, že si sama fyzicky ubližuje. "Cítíte tolik bolesti uvnitř, že se snažíte ublížit si na povrchu," řekla tehdy v televizním rozhovoru pro BBC. Diváci byli v šoku. Do té doby bylo sebepoškozování tabu a na lidi, kteří ho prováděli, se všichni dívali s nedůvěrou a nepochopením. Najednou tady ale seděla obdivovaná, inteligentní a krásná žena, která byla pro velkou část veřejnosti vzorem. Dneska je jasné, že to už není okrajový jev, ale stále větší problém. A to i v Česku.
"Můj pocit zoufalství byl někdy tak velký, že jsem chtěla fyzickou bolestí zahnat tu psychickou. Jindy jsem se naopak cítila tak otupělá, že jsem se chtěla přesvědčit, že ještě něco prožívám," přiznává jedna z dívek, která se poškozovala. Nepřála si uvést své jméno, a tak jí říkejme třeba Monika. Obdobných výpovědí je přitom plný i internet. A není to příjemné čtení ani poslouchání. "Jednou jsem dokonce řízla tak hluboko, že jsem musela na šití. Teď už je to ale pryč. Vyřešila jsem si některé věci v sobě, smířila jsem se s tím, jaká jsem. Nejsem teď na sebe tak náročná a dávám si i pozor na určité situace. Nenechávám svoje pocity dojít do extrému."
Beze strachu z bolesti
To, že si někdo ubližuje, přitom vypadá nepochopitelně, možná až děsivě. Strach z bolesti přece patří do základní lidské výbavy, která nám pomáhá přežít. Z poznatků, které shromáždila Karen Conterio, ředitelka amerického programu SAFE Alternatives, vyplývá, že typickou obětí sebepoškozování je inteligentní, citlivá žena ze střední nebo vyšší střední vrstvy, ale s nízkým sebevědomím. "Sebepoškozování většinou začíná v dospívání, v chaotické a zmatené době, kdy emoce běží naplno, a naopak sebevědomí se snižuje," řekla na poradenském serveru www.drdrew.com. I v České republice je dospívání dobou, kdy mnohé sebepoškozovatelky začínají. "Může nastat i situace, že se ho žena poprvé dopustí třeba v pětadvaceti, kdy se dá mluvit o určité doznívající adolescenci. Sebepoškozování se může objevit v celé šíři mladého věku, je ale málo pravděpodobné, že by se projevilo až ve zralé dospělosti," podotýká psycholožka Jana Kocourková z Dětské psychiatrické kliniky pražské Fakultní nemocnice Motol.
"Začala jsem o prázdninách v sedmnácti. Byla jsem zoufalstvím mimo a chtěla jsem, aby ta bolest, že jsem úplně sama, už skončila, aby to bylo pryč. Vzala jsem si nůž a řezala se na ruce. Nebyly to hluboké rány, ale i tak, uvolnilo mě to," potvrzuje Monika. "Bylo léto, nosila jsem krátké rukávy, tak jsem tvrdila, že jsem se poškrábala o nějaké křoví. Pak jsem to začala skrývat."
Tělo jako důkaz
Princezna Diana není jedinou slavnou osobností, která přispěla k tomu, že se o tomhle jevu začalo otevřeněji diskutovat. Angelině Jolie bylo třináct, když se nožem zranila poprvé, a pokračovala v tom až do šestnácti. I ona později přiznala: "Snažila jsem se něco cítit, hledala nové věci, měla romantické představy o krvi. Ubližovala jsem si. Teď už chápu, že to bylo volání o pomoc." Na rukou Christiny Ricci zase najdete drobné jizvy - udělala si je sama zapalovačem. "Jak vám najedou endorfiny, bolest se dokonce zmírní. Trvá to chvilku, malé štípnutí, a potom už doopravdy nic moc necítíte, naopak to uvolňuje." Christina si podle svých slov ubližovala tehdy, když se snažila udělat dojem na kluky nebo byla naštvaná, že není dost hezká. "Byla jsem rozčilená, tak jsem to udělala, uklidňovalo mě to. Je to strašný způsob, jak se cítit líp. V mozku ale máte dvě části, a jedna chce zničit tu druhou. A myšlenka sebezničení je občas velmi romantická. Teď už to ale je za mnou," řekla. Několik jizev 'zdobí' i levé předloktí Johnnyho Deppa, který je bere jako připomínku důležitých okamžiků v životě. "Moje tělo je svým způsobem deník. Je to něco, co dělali námořníci, určité chvíle v životě, kdy sám sebe označíte, ať už nožem, nebo u profesionálního tetovače," vysvětloval v časopise Details.
Závislost na uvolnění
Právě vztah k tetování nebo piercingu vás v souvislosti se sebepoškozováním možná napadne jako první. "Někdy se říká, že jde o socializované formy sebepoškozování," vysvětluje psycholožka Kocourková. Jenže zatímco rituály nebo zdobení těla hrají určitou společenskou roli, funkce sebepoškozování je jiná. Obvykle má lidem, co se zraňují, pomoci vyrovnat se s obtížnými emocemi, které nezvládají jiným způsobem, a tak ➤ se je snaží vyjádřit přes své tělo. Nikoli ale proto, aby dávali najevo, že potřebují pomoc - hlavním cílem sebepoškozování je totiž získat úlevu, ne pozornost. Svá poranění většinou skrývají, třeba pod dlouhým rukávem nebo kalhotami. Právě ruce a nohy jsou totiž nejčastějším místem zraňování, naopak na obličeji byste se s ním setkaly jen výjimečně. Mnoho z těch, kteří se zraňují, přitom v životě funguje zcela ,běžně' a o tom, co se s nimi děje, často neví ani rodina nebo přátelé. Tenhle jev je rozšířenější, než byste čekaly. Odhaduje se, že třeba ve Spojených státech sebepoškozováním trpí asi dva miliony lidí.
Řezání se, pálení kůže nebo píchání jehlami - to jsou vlastně jen o něco drastičtější formy sebepoškozování než anorexie a bulimie. I týrání se hlady nebo dobrovolné zvracení jsou způsoby, jak se odmítat. Obojí souvisí s problémy s vnímáním vlastního těla, prožíváním sebe sama. A obojí se záhy stane závislostí. Postupně totiž přestává jít o reakci na nějakou událost: uvolní se mechanismus jako u braní drog. Tělo chce chování, které přináší úlevu.
"Než se poprvé pořežete, pamatujte si: bude vás to bavit. Zjistíte, že krev a úleva od bolesti jsou návykové. A to i tehdy, když si myslíte, že si uděláte jenom pár zářezů, které nejsou hluboké a lehce se zahojí. Budou totiž hlubší," napsal na serveru www.recoveryourlife.com pisatel s přezdívkou D.A.A. "Buďte připraveni, že z deseti zářezů se stane sto. Že váš život se bude točit jenom okolo zraňování a zakrývání. A počkejte, až poprvé říznete moc hluboko. Když budete osamělí, všechno se stane možným nástrojem: nůžky, klíče od auta, jehla, svorky nebo třeba i pero. Budete si přát, abyste s tím nikdy nezačali, protože to budete nenávidět a současně i milovat. Nebudete bez toho moct žít."
Začněte mluvit
Judith Lewis Herman, autorka knihy Trauma and Recovery, tvrdí, že sebepoškozování se často dopouštějí ženy, které byly zneužívány nebo týrány v dětství. Fyzická bolest je pro ně totiž snesitelnější než emocionální. "Vysoké procento těchto klientů trpí různými poruchami osobnosti, jejich emocionální nastavení nedovede zpracovat těžké prožitky, vztahy," říká psychiatrička Gabriela Šivicová z pražského centra RIAPS. Mezi ,spouštěče' sebepoškozování pak může patřit ztráta vztahů nebo problémy v nich, šikana, stres v práci, zneužívání. "Důvod ale nebývá často jasně vyjádřen, mnoho pacientů neví, proč to dělá. Teprve potom se hledá význam jednání, které je často nevědomé," upozorňuje psycholožka Kocourková. Sebepoškozování obvykle trvá několik let; déle, když se problém neléčí. "Pokud má být pomoc účinná, je třeba pracovat s osobností člověka. Proto nastupuje psychoterapie, která by měla být zaměřená právě na zjištění, proč se sebepoškozování projevilo, a na to, aby se klient naučil jiné způsoby uvolnění emocí a neobracel je proti sobě," říká doktorka Šivicová. Důležitou roli hraje i okolí, které by nemělo problém přehlížet. Řadu informací o sebepoškozování lze nalézt i na internetu, například na serveru www.selfharm.net nebo na www.doktorka.cz, kde existuje i diskuse na téma sebepoškozování.
Především si ale pamatujte, že sebepoškozování je určitá forma komunikace, cesta, jak vyjádřit své pocity.