Je to zase tady,bojim se,koukám na dveře jako smrtka do domu pro důchodce,na čele a nose se mi vytvářejí krůpěje strachového potu.Do ruky zase popadnu předmět s ostrou hranou a na mobilu si napíšu číslo 158 ,celá se klepu strachy.Slyším kroky,škrábání a mám své malé,pomalu dotklouakjící se srdce až v krku.Bije mi tak silně že neslyším ani sebe dýchat,příjde mi to jako stálý gong který mi oznamuje "začala hra na život s mart".Začínám si vyčítat vše,co jsem mohla udělat jinak.Už to není žádný jiný pocit,než pocit strachu,jiný pocit ani nepociťuji.Bojím se víc než kdy jindy.Všechno mi příjde strašidelné.Moje krůpěje potu na těle jsou výraznější a já už skoro ani nedýchám.Přeji si nebýt sama v tom velkém bytě.V tom někdo zazvonil,jdu jakotělo bez duše otevřít a do zvonku mluvím,jako kdybych měla brzy omdlít.Ozve se kamarádka jestli nejdu ven,podívám se na chodbu a nemám odvahu vyjít ani na chodbu,řeknu jí at se stavý dýl.Jenže když zavěsím,sednu si na postel a říkám si,přežiju to ? Proč jsem nešla hned? je tu masový vrah který mě zabije?Co mi udělá,nechám se zabít? Nebo mám utíkat?Honí se mi hlavou tisíce myšlenek a já sama nevím,kterou dřív poslechnout...